Bývalý železný hamr - Střela

Mlýn zvaný Kozičkův, leží v katastru obce Kalec a odedávna patřil ke vsi a dvoru Kalec. Nejstarší zápis o mlýnu pochází z roku 1623. Tehdy majitel dvora a vsi Kalce, pro účast na stavovském odboji, byl potrestán ztrátou poloviny jmění. Česká komora dopsala žateckému rychtáři Jindřichovi z Pergen, aby jejím jménem postoupil plaskému klášteru ves Kalec se dvorem poplužním a mlýnem. Ke Kalci patřila vyřešením sporu z roku 1590 třetina říčky Střely s oběma břehy, jež se tehdy zvala LOSOSNICE, nebo také v horním toku Žlutice. Dvě třetiny řeky patřily do Rabštejna. Roku 1646 po ukončení sporu přešel skutečně Kalec bez náhrady do vlastnictví kláštera.

Roku 1651 se v Kalci uvádí 6 domů, 2 chalupy panský dvůr a mlýn spálený celkem 38 obyvatel.
Dle soupisu poddaných podle víry v roce 1651 je na mlýně mlynář Jakub Pešek, stár 35 let s manželkou Annou 27letou.
Mlýn byl vypálen pravděpodobně roku 1648, kdy oddíl švédského vojska vypálil pruh území s obcemi Sražiště, Velká Černá Hať, Kalec, Hluboká a Ladotice.

Plaský opat Eugen Tyttl obnovil roku 1710 pustý mlýn na řece později zvaný Kozičkův. Tento opat, který řídil Plaský klášter v letech 1699 až 1738 pokračoval po svém předchůdci Ondřeji Trojerovi, ve velkolepých i hospodářských stavbách na klášterním panství.

Když brzo po žních vymetla v Hluboké jedna hospodyně z truhly poslední špetku mouky, zavezl hospodář čerstvě vymlácenou pšenici k semletí do Kozičkova mlýne na řece Střele. Nedočkaných mlečů tam již bylo více a tak, aby nemusel čekat až na něho přijde řada, odjel a za dva dny posla svoji dceru Kačenku, aby se ve mlýně zeptala zda již mají mouku semletou.
Děvče nemělo z cesty žádnou velkou radost. Po kraji bylo plno pověstí o řádění cizích pytláků a lupičů a také se šeptalo, že v Kozičkovic mlýně mají své ležení a že mlynář je s nimi ve spolku. Ale s vábnou nadějí na bílé buchty z vejražkové mouky se přece vydala na cestu. Šla tichým lesem a když sestupovala strmou cestou do údolí řeky Střely, uslyšela po levé straně v lese prudkou hádku. Kačenka byla kurážné děvče a vrozená ženská zvědavost jí nedala, aby se nepodívala hlouběji do les o jakou hádku se vlastně jedná. Jaké bylo její překvapení, když spatřila mlynáře uvázaného u stromu a čtyři chlapy jak ho bijí a zle mu cosi vyčítají. Vtom jeden z nich vzteklým pohybem ruky vzal pušku a mlynáře zastřelil. Děvče hrůzou vykřiklo. Pytláci se otočili a když uviděli svědka svého činu snažili se Kačenku chytit. Ale ta se celá zděšená běžela z vršku ke mlýnu a šťastně se ukryla v lednici u mlýnského kola. Pytláci ji marně hledali. Nastala noc a děvče uvažovalo, kam utéci. Zpět do Hluboké se jí nechtělo. Bála se, že tuto cestu budou zvlášť dobře střežit a vzpomněla si na svoji provdanou sestru v Kotanči. Opatrně vylezla z lednice a dal se do běhu známou cestou. Snad by vše dobře dopadlo, ale mlynářští psi znepokojení jejím útěkem se dali do prudkého štěkotu. Pytláci zjistili, že jim děvče utíká opačným směrem a dali se do pronásledování. Byl to běh na život a na smrt. Ale děvče bylo mladé a strmá stráň pro ně nebyla tak obtížnou a náskok si stále udržovala. Již zde byla vesnice a v ní spásná chalupa její sestry. Ještě svítili – byli vzhůru. Jak Kačenka vběhla do domu přirazila za sebou závoru, zasvištěl zabijácký nůž a zaryl se do dveří. Hvizd nože a nenávistně zasyčená slova: „ Měla jsi štěstí“ jí pak ještě dlouho zněla v uších. Mlynář byl pohřben. Nějaký čas s e lidé dohadovali za jakou zradu se mu pytláci pomstili, ale časem vše utichlo. Pytláci také o sobě nadávali vědět a život ve svých radostech a strastech šel svými cestami dál. Přešla zima, přešlo jaro a léto a bylo posvícení. V Hluboké vyhrávala muzika k tanci. Kačenka tam také byla a stále pro ni chodili tančit dva cizí chlapci. Stále se jí něco vyptávali a Kačenka vzpomínala, odkud zná jejich tváře. Až si s hrůzou vzpomněla, že jsou to ti vrazi mlynáře z Kozičkovic mlýna. Běžela pro rychtáře, ale než se sehnala posila tak ti cizí pytláci byli pryč a v kraji se již nikdy neukázali. Na místě vraždy v lese stoji v lese hrubě tesaný pískovcový kříž s nápisem na jedné straně: DNE 19 GUNI LETA PANIE 1720 a na druhé straně: TUTO GEST ZATRLEN GAN GUNER MINARZ ZDYSSY. Dnes je tento pomníček zarostlý v houští a je obtížné ho najít.

V té době byla Hluboká již poněmčena, kdežto Kalec zůstal až do roku 1945 českým. Pomník je dokladem, že se ve mlýně udržel český jazyk spolu se dvorem v Kalci. Za vlády kláštera v Plasích byl pozměněn Kalec na dvůr. Na klášterním panství nedocházelo k poněmčování – obce patřící k Rabštejnu a k Petrohradu se vesměs poněmčily – Hluboká, Žihle, Přehořev a další. V roce 1730 pracuje nový mlynář na pronajatém panském mlýně o 2 kolech a 1 stoupě na dosti stálé vodě.

Po velké vodě v roce 1872 má Kozičkův mlýn na řece Střele tři složení a pilu, ke mlýnu patří 60 strychů polí a luk. Jezy jsou na půl utrženy a jsou již opravovány. Náhonje zanesen pískem a potok také. Ve mlýně stála voda na jeden sáh vysoko. Pec na chleba byla odplavena. Prkna a různé hospodářské nářadí vše odplaveno v ceně 800 zl. Všechny příjezdové cesty byly zaneseny štěrkem a blátem. Mlynář mohl mlít, ale neměl zákazníky, poněvadž příjezdové cesty nebyly průjezdné. Cena majetku odhadnuta 20 000 zl., dluhy 5 000 zl. a škoda vyčíslena 5 000 zl. Majitel je zámožný a nebyl dán návrh na výpomoc, poněvadž si tento majitel chtěl zažádat o půjčku.

Podruhé ovdovělý 53 letý Josef Baumgertl, nájemce zapadlého dřevěného mlýnského klepáče u Kozičků, požádal o ruku 23 letou Marii spíše o její dvě pracovité ruce. Stárnoucí mlynář se nenarodil na šťastné planetě. Vyučil se v Manětíně mlynářem a stárkoval po mlýnech. Když mu bylo 39 let, našel si v Dolní Bělé nevěstu Barboru Schilingovou a stal se pachtýřem na Karáskovi mlýně v Manětíně, kde se jim narodila dcera Františka dne 24.srpna 1868. Potem si Baumgertl pronajal mlýn u Kozičků pod Rabštejnem, kde mu vody horské říčky Střely přinášely jen samé neštěstí. V květnu mu zemřela na ochrnutí mozku žena Barbora. Jeho manětínští přátelé mu dohodli za ženu 32 letou vdovu po purkmistrovi manětínském Ludvíku Líbalovi. Měla dvě děti a dluhy přetížený dům č. 97 v Manětíně. V červenci, teda za dva měsíce po úmrtí své první ženy byla svatba. V březnu roku 1881 se jim U Kozičků narodila Anička. Mladá matka ale 21.května 1881 umírá na zápal plic a je pochovaná na vesnickém hřbitůvku ve Stražišti nad řekou Střelou.

Když mlynář Josef Baumgertl se 23. května vrací z pohřbu pěšinou podél Střely domů, nevnímá kvetoucí nádheru okolní přírody. Je mu 53 let, dřevěný starý klepáč je nevýnosný, protože je těžko přístupný a v zimě se často ani mleči nepokouší dostat do mlýna. Jsou zde finanční starosti spojené hlavně s dluhy po druhé manželce a pak malé děti. Františka z prního manželství, Pepička a Karel po nebožce a ve mlýně na kolébce plaká ještě dvouměsíční nemluvně. Ani to zdraví mu již neslouží. Po loňské jarní povodni zachraňoval z dravých studených vln nějaký inventář a zůstaly mu trvale silné revmatické bolesti. Ať uvažuje jak uvažuje, vychází mu, že tuto tíhu starostí unese jen mladá žena, která se ustrne nad osudem čtyř sirotků.

A tak 26.října 1881 byla v žihelském kostele třetí svatba 53 letého mlynáře s 23 letou Marií dcerou kameníka Vojtěcha Hoťka z Přehořova. Mladá žena se ujala obětavě osudu rodiny, dvouměsíční Anička našla novou maminku, ale po šesti měsících si zákeřný psotník vyžádal v zapadlém mlýně další oběť.

Snad v té době také vyhořel starý dřevěný mlýn a nemocný mlynář neuvažoval o mlynaření na jiném klepáči, odstěhovali se do Manětína, koupil si bryčku a koníka a hospodařil dokud mu to zdraví dovolovalo. Mladá žena obešla každý den několik okolních vesnic. Nakoupila máslo vejce, tvaroh a starý mlynář pak dvakrát týdně nakoupené odvážel hlavně do Karlových Varů.
Od roku 1896 starý mlynář již lůžko neopouštěl. Koníka a bryčku museli prodat a ženě trpitelce zůstala jen nůše.

Dne 11. března 1901 dotrpěl starý mlynář. Zemřel téměř v 73 letech na chronickou chorobu míchy a vodnatelnost. Zůstala po něm žena Marie a děti.
Mlýn v té době vlastní a již dříve zakoupil manětínský obchodník Václav Křesadlo.
Celá léta zde u řeky stál starý dřevěný mlýn. Nájemci se na něm střídali. Jeden z posledních nájemců tam přišel Leopold Kastl, který byl znám tím, že se vždy dobře pojistil a pak vyhořel.
A tak se stalo, že potřetí vyhořel právě Kozičkův mlýn. Dal zřejmě nějaký hrnec s petrolejem, postlavil svíčku a šel do Žihle. Když se tam dostala zpráva, že jeho mlýn hoří, tak hrál úlohu nešťastného a padal jako do mdlob.
Majitel mlýna Václav Křesadlo postavil pak mlýn zděný v dnešní podobě. Kastl si pak zakoupil v Žihli nějaké hospodářství, ale žihelští mu přímo řekli: „Jestli vyhoříš i tady, tak si pamatuj, že tě chytíme a hodíme do ohně“.

Kozičkův mlýn čp.5 v Dolním Kalci stojí na levém břehu řeky Střely a na pravém břehu mlýnské strouhy. Přehradní zařízení sestává z pevného přepadového jezu přes celou šíři řeky Střely, který je v koruně dlouhý 32.5 m a šíře jezu obnáší 13,2m. Stavidlo na začátku přírodní strouhy nad jezem je 1,4 m široké a 0,97 m vysoké. Mlýnská strouha podél levého břeku řeky má šíři 1,4 m. Voda v přítokové strouze slouží k pohonu 3 mlecích složení. Prostřednictví tří kol na svrchní vodu a pily prostřednictvím jednoho kola na svrchní vodu (celkem 4 vodní kola). Vantroky jsou 5, 95 m dlouhé, 3,3 m široké a 0,54 m hluboké. Na jejich konci stojí čtyři stavidla.

Dne 7.9.1895 bylo dle protokolu provedeno vyměření, normování a osazení cejchu.
Na Kozičkův mlýn přišel pak starý Vébr, který dosud byl nájemcem u Spálenků (mlýn u Mladotic). Byl na tom špatně. Často vyprávěl, že když se stěhoval ke Kozičkům, že žena nesla majetek v nůši, vedli řadu dětí a jen jednu kozu a ta si ještě cestou zlomila nohu. Ale starého Vébra znal sedlák Jiří Koze z Potvorova, který obchodoval s koňmi. Ten mu dal pár pořádných koní a řekl: „Tady máš koně a až budeš mít, tak mi je zaplatíš“. A ty koně Vébrovi skutečně pomohli.

Manětínský Vébr byl za světové války účetním u regimentu. On koupil od obchodníka Karla Křesadla z Manětíma Kozičkův mlýn asi v roce 1915 za 16 000 zl. Ale v roce 1919 tento mlýn hned prodal svému švagru Horákovi, který však byl velký karbaník.
Vébr si v Manětíně pak koupil Karáskovi mlýn od mlynáře Hubky. V některém věkovém období v Kozičkově mlýně - Ziegenmúle byl také sklárna nebo brusírna skla. Ve mlýne se mlelo až do roku 1940, ale poslední roky za nového majitele (který mlýn silně zadlužený koupil od Horáka) J.Knedlíka, se mlelo již málo. Při mlýně byla vybudovaná turbína a ještě v 30 letech provozoval námezdní mletí.
Mlýnská budova je zachována, ovšem již bez mlýnského zařízení a stala se soukromou kreační chalupou.

zdroj: Voda - mlýny a mlynáři na Kralovicku a Manětínsku, doporučuji koupit např.zde: http://www.infocentrum-rakovnik.cz/nabidka-ic/