Frantův mlýn
Brdo č.14
Frantův mlýn stojící na soutoku Lučního a Manětínského potoka byl prodán roku 1672 spolu s ostatním majetkem Karlu Maxmiliánovi Lažanskému na Manětíně za 10 000 zlatých. Mezi majetkem se uvádí i ves Brdo s panským mlýnem v té době pustým. Z toho lze usuzovat, že zřejmě i na tomto mlýně se podepsala třicetiletá válka a mlýn byl vypálen.
V roce 1730 se dle Tereziánského katastru uvádí obecní mlýn o 1 kole na nestálé vodě. Jakým způsobem přešel tento mlýn v obecní držení není mi známo.
Roku 1736, dne 30 září, kupuje Frantův mlýn za 700 zlatých Jan Tadeáš Karásek, lidový písmák, který v té době píše rodovou kroniku.
1.června 1768 prodává Jan Tadeáš Karásek Frantův mlýn Josefu Dobiášovi za 1 060 zlatých. V prodejní smlouvě se uvádí, že prodejní cena je o 350 zlatých vyšší oproti ceně nabývající z těch důvodů, že Jan Karásek přestavěl zděnou obývací místnost v poschodí, novou kolnu, dále místo malé pily zřídil novou větší, nově přestavěl mlýnské stáje, postavil novou zeď kolem zahrady a v roce 1757 vybudoval zcela nově novou mlýnskou strouhu. Byl zřejmě dobrým hospodářem, jak dosvědčují jeho úpravy Frantova mlýna.
10.června 1840 povodeň zle poškodila splav u mlýna. Firma Brabec und Schimana se musela zavázat, že dá u všech splavů, přes které tato firma bude plavit dřevo do Prahy a průplavy, přes které se kmeny splavují až na dno splavů, prkny důkladně vybednit, aby se zamezilo poškození splavů a neopakovaly se škody.
V roce 1848 se na mlýně uvádí Jan Tobiasch, zřejmě syn Josefa Dobiáše, který spolu s dalšími mlynáři z Plzeňska a Loketska žádá o zrušení nebo snížení činží v žádosti podané v Manětíně dne 1. června 1848.
Dle postupní smlouvy ze dne 2.listopadu 1862 je na Frantovi mlýně od této doby František Tobiáš s manželkou Johanou.
Roku 1972 má Frantův mlýn na Manětínském potoce dvě složení a jednu pilu. K hospodářství patří 25 strychů polí a 6 strychů luk a 22 strychů lesa. Při velké povodni v tomto roce zničila majiteli Františku Tobiášovi voda právě stavěný jez. Ještě dnes je možno vidět pod jezem otesané pískovcové kvádry, obrostlé mechem. Tobiáš, který na nový jez neměl peníze, se zadluží, půjčí si 2 000 zl. r.č. V této době mele při normálním stavu vody pomocí nouzového jezu k jehož vybudování mu obec Doubravice a Brdo darovaly dřevo. František Tobiáš v roce 1872 má čtyři děti, z nichž nejstaršímu je 9 let. Velkou vodou je jez asi za 400 zlatých úplně zničený, náhon poškozený a zanesený pískem. Jeden strych polí odplavený a jeden strych zanesený pískem. Cena majetku byla odhadnuta na 10 000 zlatých. Dluhy má v té době mlynář značné. Škoda byla komisí určena na 4 480 zl. Od okresního výboru dostává mlynář jako výpomoc 50 zlatých a komise podává návrh na výpomoc dalších 300 zlatých, poněvadž majitel má nedostatek hotových peněz.
V roce 1895 je majitelem mlýna a pily, který se nazývá Frantův, František Tobiáš. Velkou vodou stržený jez, který byl původně celý kvádrový, byl nahražen nedaleko proti vodě jezem provizorním, zhotoveným z větví a zasypaných štěrkem a zemí. Po původním jezu zbyla pouze oboje kamenná prsa. Délka původního jezu byla 28,45 m a délka provizorního jezu 24,50 m. Při vtoku mlýnské strouhy stojí stavidlo široké 1,55 m a 1,45 m vysoké. Nedaleko před mlýnem se nalézá mlýnská strouha, kterou se odvádí přebytečná voda, nebo se úplně vypouští, když se něco opravuje, nebo strouha vyhazuje. U mlýna se nalézají nová vantroka, v jejíž čele na společném prahu stojí stavítka. Stavítkem prvním se přivádí voda na vodní kolo hořejší, které je 4,50 m vysoké, stavítkem druhým teče voda boď na jalovo, nebo na vodní kolo pily, které je 3,87 m vysoké. Třetím stavítkem teče voda na vodní kolo podhorní, které je 4,46 m vysoké.
30. října 1895 bylo provedeno vyměření vodního díla a usazení sejchu.
Dle postupní smlouvy ze dne 15. března 1906 je majitelem mlýna František Tobiáš mladší s manželkou Františkou Tobiášovou.
V 1. světové válce doplácí mlynář peníze, kterými se zadlužil jeho otec v roce 1872 na vybudování jezu na Manětínském potoce. Mlynář Tobiáš zaměstnával na mlýně dělníka Týnu z Brda, který udržoval cesty vedoucí do mlýna, aby tam mohli jezdit i sedláci s kravskými potahy. Mlátičku mlynář pohání vodním kolem z pily, místo řemene dlouhým lanem.
V roce 1921 bylo na mlýně instalováno nové vodní kolo. Na přiloženém snímku sedí mlynář František Tobiáš vedle harmonikáře, třetí zleva jeho manželka a čtvrtá zleva jeho matka.
Čeští Tobiášové domleli na Frantovi mlýně do roku 1937. 7. května 1937 je dle trhové smlouvy majitelkou mlýna Alžběta Homolková, dle oddacího listu ze dne 16.října 1937 provdaná Hecová. Protože byly ve válce potíže s mletím, kontrola apod. přestává Alžběta Hecová ve válce s mletím.
Na pile se ještě po roce 1945. V tomto mlýně byla též trafika a hospoda.
Po Alžbětě Hecové hospodaří na mlýně její švagr Hec, který byl kapitán Čsl.armády a v roce 1946 zde byl ještě výčep piva.
Dle trhové smlouvy ze dne 9. a 16. května 1947 je na mlýně Vojdzinovský Ludvík, Polák, který z Trnové u Pardubic se svou manželkou Růženou.
Jez se postupně opravoval doplňováním vrb.V posledních letech velká voda jez strhla a nebyl již obnoven. Nyní se o mlýn stará Jan Zelenka, vnuk Ludvíka Vojdzinovského. Pokud dnešní majitel Jan Zelenka řeže, pohání pilu naftovým motorem a nepoužívá k pohonu vodní sílu.
zdroj: Voda - mlýny a mlynáři na Kralovicku a Manětínsku, doporučuji koupit např.zde: http://www.infocentrum-rakovnik.cz/nabidka-ic/
Komentáře
Přehled komentářů
Děláš to dobře. Hezky se to čte. Ale dělej prosím odstavce. Václav
Václav Burle - Pěkná povídání